Jedinečná výchova

Ukázka z mé připravované knihy Jedinečná výchova. (All rights rezerved Pavlína Holárková)

Moji milí. Ráda bych vám předala něco málo z poznatků svého dosavadního života. 

Již od dětství jsem byla velkým pozorovatelem, který vše důležité v mezilidských vztazích zaznamenával a nyní nastal čas tyto informace předávat dál aby napomáhaly v uchopení lidství a děti našich dětí měli na planetě Zemi stále své místo. Každý z nás je naprosté individuum, proto si z následujícího vyberte jen to, co je vám blízké, nebo co vás osloví. Každý má v sobě svého přirozeného guru, kterého následuje.

V prvé řadě bychom si měli uvědomit, že vše tvoříme my sami. Tímto samozřejmě nepopírám existenci vyššího Ducha, ba naopak. Máme však svobodnou vůli, tvoříme myšlenkou a všichni pocházíme z jediného zdroje. Mnoho lidí si klade otázku, proč se mu děje to, či ono, ale pokaždé když pracuji s nějakým člověkem a otevře se jeho podvědomí, ukáže se opět ta stejná pravda, že on sám je strůjcem svého života, svých představ a svého snu, který pak žije. Tento vnitřní svět je daleko opravdovější, než si umíme představit. Náš život je jedna velká projekce. Zásadní však je, že dokud jsme malí človíčkové, náš život v podstatě utvářejí naši rodiče a prarodiče. Tímto tématem se budeme zabývat i nadále, jelikož se to týká každého z nás. Je až neskutečné, jak velkou roli v našem životě hraje sounáležitost v rodinném kruhu. Ale nejedná se o pouhé dětství. Významným okamžikem je i bod zrození, tedy v jakém rozpoložení, energii, pocitech jsme byli "tvořeni". Je zapotřebí, aby se muž a žena projevili v harmonii a důvěře, pak samotné početí probíhá, jak má. Často se dnes stává, že muži i ženy často potlačují své projevy. Nemluvím zde o vině, nýbrž o blokaci v energetickém systému. Pokud je muž sladěn a napojen na svou archetypální sílu, může potomka stvořit. Samozřejmě je zde zapotřebí ženského těla a ženy jako takové, jelikož se o stvořené po celou dobu stará a bez ní by života také nebylo. Souhlasím, že muži a ženy jsou si rovni. Uvědomění a přijetí vlastních rolí je základním atributem šťastného vztahu a rodiny. V dnešní době se však tento fenomén vytrácí, stejně jako vztah k přírodě. Kolem mě je spoustu žen, které naříkají o své samotě. Problém je však vždy schován uvnitř nás samých a skrze špatně nastavené vzorce ženství se projevuje formou neopětované lásky. Zákon přitažlivosti je základním stavebním kamenem celého vesmíru. 

Jestliže tedy nepřijímáme sami sebe a schází nám sebeláska, těžko najdeme někoho, kdo nás bude opravdu milovat. 

Vztahy, které můžeme označit za šťastné, naplněné a dlouho trvající jsou založeny nejprve na individuálním sebe uznání, sebe prožitku a poté na přijetí oné mužské a ženské role. Muže jako takového velmi zásadně determinuje jeho otec. Pokud ten miluje matku svého dítěte, přijímá své mužství a s tím spojenou hodnotu, syn navazuje na tento vzorec chování a dále předává zdravý program otcovství. Tito chlapci se pak mohou zdravě vyvíjet, znají své hranice a nemají problém se se svým tátou obejmout. Rodič pak nemá ani potřebu svého potomka zbytečně dusit, či poučovat jenom proto, že je starší, ale sám moudře usoudí, kdy je čas předat svému dítěti plnou důvěru a část své síly. Tato síla pak může i nadále vyživovat celý rod. Ten se pak nachází ve zdravé konstelaci. V opačném případě se velmi často vyskytne nějaká disharmonie, jelikož není tato zákonitost respektována a celá rodina tímto utrpí. Je to jako by velký strom stále zacláněl menšímu stromku a bral mu živiny. Jsem toho názoru, že není dědičná jen sama nemoc, ale i špatně a nepřirozeně nastavené vzorce, které v principu kontinua nefungují. Záměrem této knihy je pomoci nám na cestě za štěstím. Prvním krokem je propojení LÁSKY, PRAVDY A VĚDOMÍ. Věřím, že to společně dokážeme, vždyť proto jsme se narodili.

VZOR OTCE
V mém zaměstnání se stále setkávám s rodinnou konstelací, tedy v jakých rolích se jednotliví členové opravdu nachází. Pokud jsou tyto úlohy správně rozdány a naplněny, institut rodiny stabilně funguje a vychovává silné, připravené a sebevědomé jedince, kteří mohou přirozeně navázat na rodovou tradici. V západním světe je však tento model velmi ojedinělý. Řídící jednotkou je otec, nezávisle na tom, jestli tento fakt přijímá, či nikoliv. Přesto, že se ženy často pokouší tuto roli suplovat, nemohou býti mužem - otcem. Otec je v prvé řadě hlava rodiny a je to jeho přirozenost. Tím zde neříkám, že žena je na druhém místě, stojí v rovnocenném postavení, jen plní jiné funkce. Mluvíme tu o prapůvodní roli muže, abychom mohli z něčeho vycházet, stejně jako strom ze svého kořene, skrytého pod zemí. Úlohou otce je ochrana a zachování rodu. Nyní jsme u důležitého bodu, kterým je vlastní teritorium. V přírodě jde o základní pravidlo, což pozorujeme běžně u zvířat. Každý samec dává již v rané vyspělosti najevo, kde jsou hranice jeho působnosti. Pokud si uhájí své místo, zákonitě s tím přichází možnost obživy, založení smečky a její ochrana. Toto je jeho životní naplnění, pro to byl stvořen. Stejné je to i u mužů. Každý muž potřebuje k naplnění svého životního poslání, čímž je otcovství v pravém slova smyslu, teritorium - místo vybojované na slunci. Prostor daný jasně vytyčenými hranicemi. K tomu však musí být veden svou rodinou, zejména otcem již odmalička. V domorodých kmenech jsou tyto zákonitosti dodržovány a není narušena jejich vzájemnost. Každý malý chlapec tudíž potřebuje bojovat a měřit své síly s ostatními, zejména se svým tátou. Pokud v rodině otec chybí, pak se starším kamarádem, bratrem, či dědou. Důležité je, aby byl synek přijímán ostatními jako potenciální budoucí vůdce. V praxi se bohužel setkávám velmi často s tím, že přirozený vývoj kluků bojovníků je mylně potlačován. Kolikrát používáme věty : "Dej sem ten klacek! Nekřič! Neotravuj! Pššššt!" Pak chlapci vybíjejí svou energii při střílení na počítačových hrách... Výchova synů je dnes většinou v rukou žen. Otcové jsou často v práci. Ve školách a školkách jsou převážně zaměstnány učitelky, jež mají přirozeně blíže k výchově holčiček, které nepotřebují tolik běhat, sedí a jsou klidnější. A tak se pomalu, ale jistě chlapci vzdávají své role, jelikož s holkou se přeci nebojuje. "Buď na ni hodný, vždyť je to holka a holky se mají chránit !" Slyšíme často. Když se poté kluci potřebují alespoň vybrečet a zbavit se tak přebytečné energie, padne věta: "Nebreč! Kluci přece nepláčou !" A toto je velmi smutný okamžik pro budoucí život některých z těchto jedinců, zejména s vysokou emocionální inteligencí, jelikož v sobě začnou potlačovat i ostatní prožitky a tlak uvnitř roste a roste. Z těchto chlapečků se pak mohou stát velmi agresivní jedinci, nebo se uzavírají do svého jinými nepochopeného světa a s tím samozřejmě narůstá i riziko psychických onemocnění apod.. V tomto okamžiku potřebují o to více jasné a láskyplné přijetí svého otce. Ten to však může vnímat jako své selhání, nebo v rodině vůbec nefiguruje a syn opět nenachází svůj vzor a jeho špatně pochopená a prožitá role se stále více a více vrývá do jeho bytosti. V lepším případě z těchto výchovných podmínek vyjde navenek sebevědomý muž, bez větší újmy. Nesprávně nastavený mužský princip v jeho osobě se však dříve, či později projeví, ať už na jeho zdraví v pozdějším věku, v partnerském vztahu, v zaměstnání, nebo v náhledu na spokojenost v běžném životě. "Opravdových mužů" je pak jako šafránu... A ženy žijí bez mužů, muži raději bez žen...

VZOR MATKY
Každá žena, která se stane matkou naplňuje svou životní roli. Péčí o svou rodinu si tuto úlohu stále připomíná. Vypadá to, že oproti muži má svůj životní úkol mnohem snazší, nebo alespoň konkrétněji daný a společností vymezený. Ve školách a školkách, kde dcerky tráví opravdu hodně času, se většinou setkávají s ženskou autoritou. V tomto má žena jasný a záslužný úděl - porodit dítě. Její problémy ve většině případů nastávají v období, kdy její děti odrostou a opouštějí domov. Zde se její pocit naplnění a vlastní důležitosti mnohdy vytrácí. A nyní jsme ve velmi důležitém bodě. Matky, které umějí s důvěrou "pustit" své děti, a nadále žijí svůj život, tím velmi pomáhají svým potomkům. Souvisí to určitě s tím, kolik času a zdravé péče věnovaly svým ratolestem od narození a jak ze svého pohledu naplnily roli mateřství. Dcera, jež byla vychovávána v důvěře, úctě, lásce a samostatnosti navazuje na tyto atributy i ve své rodině. Čím dál tím častěji se bohužel setkávám s problémem mladých žen, které nemohou najít svou identitu skrze neustálé ponižování a musismy pramenící z výchovy jejich matek, které žijí v domnění, že je to tak správné, jelikož ony měly se svou matkou vztah obdobný. Při mé praxi se dokonce setkávám se žárlivostí starších matek na své dcery (ať už se jedná o krásu, mládí, schopnosti, možnosti, nebo svobodu) což si vědomě nepřiznávají a zatvrzele pokračují v prosazování svého zajetého vzorce. Matka by měla umět předat svou sílu a požehnání své dceři, aby ta mohla rozkvést ve skutečnou ženu. Nedávno jsem zaslechla, jak vychovatelka říká jedné dívce ve škole : "Ty jsi to tam zapomněla, ty kozo, viď?" Je smutné, jak my dospělí někdy děti " tvarujeme ". Pak se divíme, když nám to dcera v době svého dospívání vrací formou nekomunikace, nezúčastněnosti a drzosti. Přitom dítě pouze napodobuje nás samotné. Lidé poté říkají : " No to víte, s ní ta puberta tříská..." Ve skutečnosti je pubertální věk zkušeností jen období plné emocí, touhy se projevit a být přijímaný jako dospělejší, bez tolika navázané pupeční šňůry. Tím zde nechci říci, že děti nepotřebují jasně dané hranice. Ano, potřebují. Dcery i synové. Ale pokud možno v lásce a respektu k jejich osobě. Respekt, to je to správné slovo. Respekt, nikoliv strach. Ukazujme svým dětem své emoce, komunikujme, sdělujme své pocity a vyprávějme jim o sobě, nechme je též projevit. Ptejme se častěji, jak se cítí.
Další téma v dnešní výchově nacházím často ve vztahu matka - syn. Tím, že žije mnoho žen bez svých mužů, jsou zklamáni ze svých bývalých vztahů, nebo obecně postrádaly lásku a pozornost v dětství dochází často k " opičí lásce " a matka " dusí " svého potomka přehnanou koncentrací své síly k jeho osobě. V mnoha případech se jedná o stav, kdy se matka během těhotenství a porodu přirozeně neoddá svému mateřství a tento deficit nahrazuje celoživotním přejímáním zodpovědnosti za svého potomka a jeho neustálou kontrolou. Takový jedinec má většinou tendence vstupovat do agrese, či apatie. Poražen nese svou submisivní roli s občasným " výbuchem " . Vytrácí se jeho sebevědomí a s tím i přirozená schopnost rozhodování. Jeho duše pak touží po jediném - vymanit se z této tíživé vazby. V běžném světě však bohužel postrádá tolika potřebnou samostatnost, po které touží a stále ho " něco " vrací k jeho matce, jelikož je plně ovládán skrze vžitý program svým podvědomím. Takoví muži mohou mít problémy ve svém partnerství, jelikož jim partnerka připomene matku, od které utíkají, nebo jsou v opačném případě na ní zcela závislí, či ji nenávidí, jelikož se jim stále vrací špatně nastavený vzorec chování ze strany jejich matky a opakuje se tato neustálá projekce. Uvědomováním se dané téma zpracovává a tento proces pomůže nastolit harmonii v rodinných vazbách. Učíme se všichni celý život. V pozdějších kapitolách budeme více rozebírat příčiny a následky našeho chování, téma karmy apod..
Na závěr této kapitoly je důležité připomenout, že bychom neměli zapomínat na úctu a důstojnost i k vlastní osobě, abychom se nestali sluhové našich dcer - královen a synů - králů. Pravá matka umí skrze svou vyzrálost, moudrost a zkušenost " vytvořit " sobě rovnou matku, nikoliv dospělé dítě, soupeře, kamarádku, ošetřovatelku, či sestru. Tento pocit je velmi naplňující a ctěný. Pokud starší žena k této metě dojde, může zdravá a spokojená žít svůj dlouholetý život. Dítě bude už navždy její dítě, vnoučata budou její vnoučata, ale ona si nemusí již nic ničím nahrazovat, jelikož naplnila své hlavní poselství a může se svým mužem užívat odpočinku. Je i nadále součástí celé rodiny a s její dcerou si mohou ve vzájemné úctě pomáhat. V takové zdravé rodinné konstelaci převažuje důvěra a láska oproti strachu a má to blažený dopad i na ostatní členy rodiny.

PŘIROZENÁ VÝCHOVA
Nejsme tu od toho, abychom se trápili minulostí ! Žádné výčitky, to situaci spíše zhorší. Důležitá je snaha. Pojďme si říci, jak z toho ven, nebo se to pokusit změnit. Každý by měl mít porovnání, jelikož žijeme ve světě duality. Kolem nás je mnoho různých návodů a směrů jak vychovávat své děti. Někteří rodiče jsou velmi zmateni ohledně tohoto tématu, proto spolu najdeme, pokud chcete, přirozenou cestu k výchově našich potomků.
V této chvíli už máte obrovskou pochvalu, že jste došli až sem a toužíte pro sebe, své blízké a Zemi něco udělat. Vždyť tím, že pochopíme a přijmeme to pravdivé a nejlepší v nás, můžeme žít v té pravdivé a nejlepší realitě, jakou si můžeme vytvořit. Takže pojďme dále.
V současné době vzniká mnoho nových směrů a učení ohledně výchovných metod, což je určitě úžasné, ale každému doporučuji, aby si pokud možno zachoval svou přirozenost, obohacenou novými poznatky. Nejednou jsem se setkala při svých sezeních s rodiči, kteří ve své nejistotě a obavě, aby jejich děti nemuseli zažívat to co oni v dětství, předali svým potomkům vedoucí postavení. Chtěli zřejmě následovat moderní výchovné směry západního světa. Daleko však nedošli a rychle museli přehodnotit svůj rodičovský přístup, aby tyranie ze strany jejich dětí byla včas pozastavena. Neuznávám tělesné tresty, ale role v rodinném kruhu musí být jasně dány. Dítě, které nezná své hranice stále více zlobí a upozorňuje opatrovníky na tento nedostatek. Představte si malé lvíče, kterému bylo svěřeno velké teritorium a nadvláda nad celou smečkou. Příroda v tomto udává jasný směr. Od zvířat se skutečně můžeme velmi učit. Přirozená autorita, důslednost a umění říci " NE " jsou nejlepšími vychovateli. Pokud nám již drobek přerostl přes hlavu, musíme mít trpělivost a počkat, než nově zavedená pravidla začnou fungovat. Je logické, že to chvíli potrvá. Většinou nastávají zrcadlující se situace, jelikož děti jsou velmi chytré a rychle se naučí manipulovat s naší maličkostí skrze vypozorované nedostatky, které si připouštíme. Je nutné zapracovat na sebevědomí a jistotě, aby v nás ratolest opět viděla svého vůdce.
Dalším tématem zde jsou výčitky rodičů, kteří svým miláčkům někdy uštědřili nějaký ten pohlavek, nebo výprask, když už nevěděli kudy kam. Příčinou je vždy nahromaděný potlačený vztek rodičů už z jejich dětství a poté " model seřezání ". Na jednu stranu víme, jak se chceme k největšímu daru, který jsme dostali chovat, na straně druhé je teorie vždy snazší než praxe. Kombinace moderní výchovy západu a postkomunistických pedagogických metod dává dohromady opravdu zajímavý model. Moji vrstevníci, kteří běžně dostávali pohlavky a to v lepším případě, by měli nyní vychovávat své děti v naprosté demokracii bez jediného doteku. Rodiče se dokonce často bojí svých dětí, přesněji, dopadu jejich výchovy. Proto doporučuji, abychom jako vedoucí články uvnitř rodinné komunity pracovali též sami na sobě a přijímali naše " malé učitele " jako ukazatele naší životní cesty. Důležité je najít a zachovat si opravdový láskyplný vztah k vlastní osobě a důstojnost. Na této pevné stavební desce můžeme postavit velký harmonický vztahový komplex. Je zapotřebí spolupráce i ostatních příslušníků rodiny, zejména prarodičů. Nyní se budeme zaměřovat právě na nás samotné, protože co vyzařujeme to přitahujeme. Naše sebevědomí, pocit smyslu a naplnění pramení již z početí, prenatálního vývoje, porodu a celkově z dětství. Otázky minulých inkarnací a životních úkolů duše budeme rozebírat v pozdějších kapitolách.

POČETÍ
Při své práci jsem přišla na to, že samotné početí, konkrétně v jakém rozpoložení, nebo s jakým záměrem či ne záměrem je děťátko tvořeno, hraje v našem životě velký význam. Domnívám se, že u každého, kdo řeší nějaký psychický problém, ať už je to dospělý či dítě, bychom měli znát odpověď na otázku, zda bylo dítě chtěné, jestli se partneři v té době milovali, jaký pocit měli navozený oba rodiče. Samozřejmě si lidé už většinou nevzpomínají, ale tento pocit se dá při trochu trpělivosti lehce navodit. Na mých seminářích například ženy malují tyto zážitky. Není na tom vůbec nic složitého, stačí pár pastelek a papír a zázraky se dějí! Takový obrázek ukáže spoustu informací. Jestliže se objeví nepříjemné pocity, můžeme obrázek přemalovat, nebo namalovat jiný. Náš mozek je schopnější, než si vůbec dokážeme představit. Nerozlišuje minulost, přítomnost, budoucnost, žije v jiném časoprostoru. Pokud do něj vložíme jinou, nám příjemnou situaci, vymaže záznam té staré, která mu způsobovala zbytečnou zátěž. Nechci vás tímto ponoukat, abyste si něco nalhávali, jen se postupně stále více soustřeďte na věci, které vám navazují příjemno. Jsem přesvědčena, že jsme kdysi jako bytosti byly tvořeny v lásce a radosti a tento otisk v nás koluje po věky věků. A proto mozek potřebuje vyhodnocovat všechny naše zážitky kladně. I pokud zažijeme něco nepříjemného (viz. níže) . Ale to může až poté, kdy je daný zážitek zpracován i emocionálně - prožit, vyventilován. Stále na svých sezeních a seminářích opakuji, jak důležitý je prožitek. Pokud nejsou vjemy zpracovány, náš mozek označí tyto za " nevyřízené " a ukládá je hluboko do podvědomí. Jednoho dne má těchto "nevyřízených" případů už příliš mnoho. Jeho paměť je zahlcena - jako když máte v mobilu spoustu nepříjemných zpráv na které jste ani neodpověděli - a začne se bránit svou stagnací, nechce přijímat nové informace, vypne... To se například stává u dětí ve školách, když jsou káráni, srovnáváni a hodnoceni, vlastně stále pod kontrolou zahlceni tolika zbytečnými informacemi a ony jsou pak " mimo " . Reagují buďto apaticky, nebo hyperaktivně. Tento problém budeme rozebírat dopodrobna v kapitole " ŠKOLA "
Pojďme zpět k bodu zrození. Pokud nám tedy u našeho početí vyvstanou na mysl nějaké nepříjemné chvíle, zkusme si tyto obrazy přeprogramovat tak, jako režiséři vlastního příběhu, který přijímáme a dělá nám dobře. Důležitý je opět prožitek. Při čtení a pochopení těchto slov se s vámi něco děje a váš mozek přijímá nové vize. Navozováním příjemných pocitů s příjemnou hudbou nádherně vyprazdňujeme ze své podstaty to nepotřebné. Jde nám o to, aby naše jedinečnost byla uznána před námi samotnými. My jsme totiž jediní soudci svých činů a jestli nám někdo dokáže opravdu ublížit, jsme to opět my sami, když se namísto pochopení obviníme. Každý pláč, radost, smutek, smích, euforie, jsou ventilem našeho těla a duše, musí být projeveny, tímto si ulevujeme, pouštíme, vydechujeme. Poté se můžeme navrátit ke svému klidu a nadhledu a tím pozitivně uzavřít danou kapitolu.
Takže nyní víme, že jsme vznikly z lásky, v harmonii a přijetí. Ano, už to chápete, máte právo na spokojený život. Už nám nevadí, jestli jsme vznikli nechtěně, náhodou, či nějak jinak. Teď a tady poznáváme to kouzlo, které nám dalo život. Vidíte, my jsme ti tvůrci. Koukejte, venku je hezky... Anebo prší ? Stromy a květiny přece potřebují vláhu. Jsme součástí toho všeho a můžeme si pomoci. To není jenom idealismus, ale pravda. Zde je ukázka meditace, kterou si můžete upravovat dle svých představ a možností.:)

Meditace
Pohodlně se usadíme a skrze pomalý a klidný nádech a výdech uvolňujeme své tělo. Vdechujeme novou energii a vydechujeme již to nepotřebné. Výdech posíláme zpět skrze srdce a bříško dolů, pokud možno až do země. Zkusíme si vizualizovat hluboko pod zemí hřejivé jádro. Požádáme Matku Zemi o přijetí a o pomoc. Nyní vnímáme propojení s naší pramatkou. Dýcháme, jsme v sytě červené až rubínové barvě, ocitáme se uvnitř dělohy. Opět hluboký, pomalý nádech a výdech. Soustředíme se na malý světelný paprsek, který k nám míří, je to energie našeho praotce, vesmírného Ducha Stvořitele. Náš nádherný pocit života se začíná zhmotňovat. Jsme plně vědomí. Dýcháme. Z tohoto silného prožitku se začíná modelovat malé tělíčko. Jsme to my. Malí tvorečkové uprostřed naprosté jistoty. V děloze je vše potřebné. Vnímáme své přijetí. Jsme milováni, přijati. Jsme plni touhy. Máme radost. Máme dar života. Máme sebe. Dýcháme a v tomto stavu zůstáváme jak dlouho potřebujeme. Máme čas a prostor, je to jen náš prostor, naše určení. Děkujeme za tyto okamžiky. Zlehka dýcháme a vnímáme své tělo, které se pomalu probouzí rozhýbáním prstů. Pomalu otevíráme oči. Jsme nyní teď a tady. Děkujeme.

Prosba
*Žádám prarodiče, aby v úctě předali svou sílu do rukou svých dospělých dětí a požehnali jim svou důvěrou. Pak budou i ony s úctou přijímat vás.
*Žádám otce, aby s láskou přijali budoucí vůdce ve svých synech, objímali je, učili, chránili a ukazovali jim hranice. Pak budou i oni ctít vás a následovat.
*Žádám matky, abyste i nadále udržovaly teplo v rodinném kruhu, ctily ve vašich dcerách ženství a byly opět ženami. DĚKUJI.

PRENATÁLNÍ VÝVOJ
Jsme u další kapitoly, kde budeme podrobněji rozebírat prenatální vývoj a dopad této "těhotenské výchovy " na vývoj jedince. Velmi často se s mými klienty vracíme zpět do tohoto období, kdy ještě " bydleli " v děloze své matky. Nedávno jsem řešila s jednou úžasnou a krásnou dívenkou její problémy s některými kamarádkami. Cítila se stále nepřijata, odstrkovaná a trápila se neopětovanou pozorností ze strany přítelkyň. Její matka je velmi uvědomělá žena. Když mi zavolala, ihned jsem vycítila, že bude nejlépe, pokud dorazí obě a budeme pracovat společně. Když se dostavily, vytestovala jsem na základě svých intuitivních a zkušenostních pocitů záněty v těle, což mi bylo následně slovně potvrzeno. Během chvilky jsme si formou představovaného příběhu navodily pocity z prenatálního období. Dívka se necítila uvnitř matky vůbec dobře, nechtěla tam být, " vyskakovala " ven. Žena vnímala, jak její vlastní matka (budoucí babička oné dívky) vnučku nepřijímá. Ještě hůře reagoval na těhotenství její otec (budoucí dědeček). Byly zde výčitky, že je příliš brzy na druhé dítě, přáli si raději kluka apod. Na matku to mělo samozřejmě neblahý dopad. Tím i ona měla strach dítě přijmout. Navodily jsme tedy příjemné pocity z těhotenství, nádherný prožitek, sílu a prosazení si dcerky v rodinném kruhu. Žena se usmívala a důkazem byl vzápětí i příjemný pocit její dcery, která si nyní lebedila v děloze své matky. Toto se propojilo i s místem zánětu, který pocitově ustupoval, až se začal vytrácet. Mozek již tento program označil za "zpracovaný " a odstranil ho i se všemi následky. Jsem přesvědčena, že zánět časem odezní i na fyzické úrovni. Vždy se takto děje. Dívka je nyní mnohem spokojenější a nemá důvod vyhledávat vzorce " nepřijetí ". Zde máme příklad, jak zásadní je přijetí dítěte jeho rodiči. Takových případů jsem zažila za své praxe mnoho a mnoho. Následně se ale pojďme zamyslet nad tím, jak se chovat ke svému miláčkovi již v době těhotenství. V prvé řadě se domnívám, že je dobré již od začátku naslouchat potřebám svého těla. V dnešní době to mají mladé matky velmi těžké ohledně neustálých kontrol a zásahů do přirozeného těhotenství a porodu. Neříkám zde, že profesionální dohled nad každou prvorodičkou není na místě, ale dle mého názoru se dnešní společnost spíše přibližuje k robotické výrobě dětí. Na druhou stranu je potěšující, že u porodu již mohou být i otcové a celkově se stále více propaguje princip kontinua. Naše zdravotnictví je mechanicky na vysoké úrovni, ale stále postrádám komplexní a holistický přístup k lidem, zejména propojení s jejich psyché. Bez duše prostě tělo nefunguje. Duše je prvotní hybatel a mozek, tělo ji následuje. Chci poukázat na to, aby každá matka, či otec komunikovali se svým dítětem již v těhotenství. Nejde o nic přehnaného. Pokud se něco nepříjemného odehrává v bříšku ženy, tělo jí chce skrze její nitro něco sdělit. Lékař nám může pomoci, dát radu, ale matka je ta, kdo dítě přivádí na svět, jí byl dán tento dar a úkol a zákonitě s tím i všechny potřebné informace. Poukazuji zde na to, že jako matky bychom tuto zodpovědnost měly plně přijmout. Nemluvím zde o strachu, ale o lásce, víře a naději, že jako matky jsme vyvolené a uzpůsobené k tomu, abychom potomka v bezpečí nosily a porodily. Tělo je natolik připravené, že přesně odhadne, jak veliké děcko můžeme nést, jak dlouho a kdy je čas ho porodit. Píši to zde zejména proto, aby si každý rodič uvědomil, že nejvíce pomůže dítěti předáváním jistoty a pocitem bezpečí, které jsou nám dány odpradávna.
Velmi často se mi v mé pracovně hroutili prvorodičky, ohledně testů, kde jim vyšlo, že dítě může být postižené apod. Tyto ženy byly opravdu vystrašené, způsob sdělení takové informace nebyl zrovna soucitný. Dalším " požehnáním " gynekologů poté bylo poslání na vyšetření plodové vody. Dle mého se jedná o velkou invazi a tento zákrok by měl být opodstatněný. Nedotýkám se zde práce profesionálních lékařů s lidským přístupem, kteří tento verdikt mají podložený a je nějaké opravdu důvodné podezření ohledně nezdravého vývoje plodu. I v tomto případě je za tím vždy nějaká skrytá příčina, ale o tom až někdy později. Jsem zastánce střední cesty. V dnešní době je však spousta žen, jejichž zkušenosti ohledně přístupu lékařů nejsou dvakrát růžové. Určitě můžeme využít všech dostupných, pro nás schůdných prostředků ohledně zdravotního vyšetření nás a našich potomků, ale v prvé řadě je důležité zachovat klid, důvěřovat svému tělu, instinktu a přírodě jako takové. Každé ženě doporučuji, aby již zkraje těhotenství pojala za " SVÉ ". Muž by měl také k miminku hovořit, vyjadřovat se a být ženě oporou. Důležité je objetí, aby dítě cítilo přítomnost matky i otce. Je dobré relaxovat a dodávat sobě a dítěti pocit bezpečí. Mám výborné zkušenosti s aktivní imaginací. Představujeme si, že dítě je zdravé, má vše co potřebuje, svůj prostor, a svobodu projevit se. Komunikujeme spolu, těšíme se z něj a navozujeme si radost. Časem, při opakování těchto prožitků se do našeho mozku nahraje tento pozitivní program a tělo se podvolí. Výsledkem bývá spokojené těhotenství a následně i přirozený porod. Pokud je matka bez partnera, může relaxovat se společnými přáteli, nebo ostatními ženami. Důležitý je pocit klidu a přijetí vlastní osoby a svého těhotenství. Každý z nás je režisérem vlastního příběhu, i pokud máme tzv. " těžkou karmu " či osud. Jakmile se staneme plně vědomými, víme, že právě nyní, již v tomto okamžiku můžeme změnit svým rozhodnutím náš život a život našich dětí. Tak do toho! Výsledky se dostaví, jen to chce trpělivost! Opravdu. Chvíli potrvá, než se přeladíme a udržíme jiné - příjemnější frekvence a naše přání se vyplní. No schválně, kolik pozitivních myšlenek jsme za náš život vyprodukovali? Teď žijeme výsledky našich rozhodnutí pro určité myšlenky, kterým jsme daly šanci se "uchytit". Učíme se všichni, takto se vyvíjíme, abychom nezakrněli. Nyní stačí přijmout, že jsou věci tak jak jsou. Minulostí se už nemusíme zabývat. Jen pokud se chceme poučit, či něco pochopit. Právě pokud se trápíme minulostí, podvědomě toužíme změnit nějaký pocit. Je to jednoduché. Stačí znát základní zákonitosti univerza.
Představte si, že i taková zásadní věc, jako je v civilizované společnosti dostatek peněz, je postavena na programu, který se tvoří již v prenatálním období. Můžu to zcela otevřeně potvrdit na základě pomocných vizualizací s mými klienty, kdy se pomocí uvolňovacích technik setkávají s hlasem svého podvědomí. To, co nazýváme plodem, je již neskutečně vnímavé a inteligentní. Malý tvor už nádherně rezonuje s naučenými vzorci své matky a je nadměrně citlivý k pocitům, které z nich vyplývají.
Stačí dělat to, co člověka opravdu baví, vytrvat, vědět kým je a pracovat na svém sebepoznání. Ostatní přijde téměř samo.
Mnoho situací z dětství přejdeme. Jen poukazuji na to, jak můžou být takové zdánlivé okamžiky rozhodující pro náš další osud. Úžasné na tom všem je, že můžeme, do určité míry přestavovat naše programy a vzorce. Stačí vnímat a naslouchat.

Meditace
Pomalu se ztišíme, zavřeme oči a začneme se soustředit na své nitro. Dýcháme. Náš nádech nabíráme z prostoru kolem nás a výdech pouštíme skrze srdíčko a bříško směrem dolů. Při každém výdechu jako bychom se dostávali hlouběji a hlouběji. Nyní si opět uvědomujeme, že hluboko pod námi se nachází hřejivé jádro matky Země. Požádáme její energii o pomoc a přijetí. Vnímáme láskyplnou energii, příjemný prostor, kde jsme v bezpečí. Ocitáme se uvnitř velké dělohy. Náš dech je nyní přirozený, klidný a uvědomělý. Pomalu opakovaně prožíváme tato slova : "jsem v bezpečí, toto je můj prostor, mám vše co potřebuji". Opět se jemně prodýcháme. Stále jsme uvnitř základní důvěry ve svůj život. Jsme naprosto v souladu s naší bytostí. Jistota prostupuje každou naší buňkou. V tomto rozpoložení plně přijímáme energii slova "hojnost". Opakujeme si: "jsem zrozen/a v hojnosti, žiji v hojnosti, hojnost je mou přirozeností. Dýcháme. Prostor kolem nás jakoby se absorboval do našeho těla a zaplňuje všechna potřebná místa. Postupně rozhýbáváme konečky prstů. Naše bytost je nasycena láskyplnou energií. Pomalu otevíráme oči. Děkujeme za všechny dary, které nám byly dány.

Prosba

Žádám matky, aby plně přijaly zodpovědnost za své těhotenství a důvěřovaly v prvé řadě svému tělu a přirozenému vývoji svého miminka.
Žádám otce, aby v sobě přijali roli otcovství a poskytovali svým ženám ochranu, oporu a víru ve své potomky.
Žádám lékaře, aby ctili těhotenství v prvé řadě jako přirozený jev, naslouchali skutečným potřebám žen a napomáhali tak v pokoře a úctě zdravému vývoji matky a dítěte. DĚKUJI

POROD
Při své každodenní praxi se s tématem přivedení potomka na svět setkávám stále. Porod je důležitým mostem mezi dvěma světy " tam uvnitř a tam venku ", mezi vědomím a podvědomím, mikrokosmem a makrokosmem. Pokud po této spojnici umíme bezpečně kráčet, pochopíme mnohé. Ve většině případů se lidem velmi ulevuje, když si opět jemnou formou aktivně imaginují porod a přestřihnutí pupeční šňůry poté, co skrze pupečník dotepou potřebné látky a duše stačí předat potřebné informace svému tělu. Někdy toto téma na seminářích rozebíráme pomocí namalovaných obrázků. Stačí pouze zapojit fantazii a chtít se více poznat. Na závěr této kapitoly uvádím opět krátkou meditaci, kterou si můžete pozměňovat dle libosti. Výsledkem ať je příjemný pocit toho, že jste se svými dětmi rádi na světě :)).

Meditace:
Začínáme se pomalu uvolňovat a dýcháme dle svého životního tempa. Nyní se noříme do hloubi svého výdechu, který nás nádherně zklidňuje. Dostáváme se k jádru své bytosti. Jsme dětmi vně bezpečné dělohy naší matky... Dýcháme. Uvědomujeme si svou sílu a touhu následovat probuzený instinkt života. Nabíráme energii, dýcháme. Zaměřujeme svou pozornost k matce Zemi. Vnímáme její gravitaci. Naše tělíčko se pomocí této síly prodírá na povrch jako semínko, které touží vyklíčit. Dýcháme, odpočíváme, soustředíme se na energii, která nám skrze matčino tělo pomáhá. Nyní jsme plně propojeni s Duchem. Pomalu se dostáváme na světlo. Jsme venku. Jsme připraveni na život tady. Přijímáme svět kolem sebe s plným vědomím. Cítíme propojení se svou matkou skrze pupečník. Necháme proudit všechny potřebné látky, které v pupečníku putují od matčina těla k nám, dokud tento tok neustane. Máme svůj čas a prostor. Poté vnímáme postupné přestřihnutí pupeční šňůry. Děje se tak v pravý čas. Dýcháme. Jsme stále v bezpečí, v náruči své matky. Můžeme přijímat mateřské mléko. Nasytíme se podle své potřeby. Je nám dobře. Jsme přesně tam, kde máme být. Dýcháme. Propojujeme se s energií a silou těchto mocných okamžiků. Přenášíme tyto vjemy do svého těla, každý náš atom je nyní nasycen touhou žít. Dýcháme. Pomalu procitáme. Otevíráme oči. Děkujeme za dar života...

Když přicházíme na svět, mnohé se mění. Miminko, které bylo v tichu, čisté tmě a uvnitř v naprostém spojení se svou matku by mělo nyní vynaložit veliké úsilí na to, aby se dostalo "ven". Dostáváme se do fáze, kdy se dítě a jeho matka potřebují opravdu projevit. V době těhotenství je důležité, aby matka uměla kromě zdravého pohybu též odpočívat, načerpávat sílu a připravovat se na okamžik, kdy svému potomkovi bude pomáhat na svět. Doporučuji proto během posledního měsíce prenatálního vývoje vizualizovat si příjemný porod, představovat si, jak děťátko přirozeně " vylézá " na svět, je kojeno apod. Navozování příjemných pocitů, jako je láska, důvěra, radost z narozeného dítěte, uvolňuje kompletně všechna důležitá centra v těle matky. Síla skrze kterou rodička své dítě pomáhá vytlačovat ven, musí být podpořena jejím plným otevřením a odevzdáním se. Velmi důležitým atributem dobrého porodu je přirozené a bezpečné prostředí. Osobně jsem se setkala s pediatričkou, která mi jasně sdělila, že pokud by býval její muž nápomocný, také by nejraději rodila doma. Pokud totiž dítě instinktivně cítí jistotu a bezpečí, následuje svou matku a porod se stává nádherným nezapomenutelným zážitkem. V opačném případě, když miminko vnímá nějaké bloky, či strachy, má tendence schovávat se a nechce ven. Nebudu zde rozebírat strašné zážitky žen, které jsem vyslechla. Bohužel se jednalo o zážitky přímo z porodnic... Některé ženy raději znovu neotěhotněli. Je znepokojující, jak v dnešní pokrokové době tak málo víme sami o sobě a přitom zkoumáme celý vesmír. Myslím, že v opravdu demokratickém státě by měla žena mít právo rozhodnout se, pokud jí to zdraví dovoluje, jak bude rodit, s kým a kde. Samozřejmě by se o tato témata měla sama zajímat a přijmout jak už jsem uváděla zodpovědnost za sebe a své dítě a mělo by jí to být též umožněno. Každý má jiný otisk prstu a je tudíž naprostou individualitou. Každý porod je pro ženu obrovská transformace. Pár dní po porodu jsem doma pociťovala prázdnotu. Jsem již naučená zaobírat se těmito výraznými pocity, skrze které mi potřebuje má duše něco sdělit. Obraz, který se mi zjevil vše vysvětloval. Vrátila jsem se do doby, kdy jsem byla malé novorozeně, ležela jsem v nějaké postýlce mezi mnoha dalšími brečícími dětmi. Ten pocit byl k zešílení. Vše jsem jasně pozorovala. Chtěla jsem se tulit ke své matce, nebyla tu. Chtěla jsem pít, nasát se k jejímu prsu, nebylo tu. Plakala jsem, pomoc nepřicházela. Taková bezbrannost a bezmoc. Jsem na vše sama. V tom mi to došlo. Spousta prázdných chvil a pocitů v mém životě má původ právě tady. V okamžiku kdy po dlouhém, vyčerpávajícím, bolestném a nepřirozeném porodu jsem byla ještě navíc odloučena od své matky... Zásah, rána... Chtěla jsem sáhnout po nějaké droze, opít se, vzít si nějaký lék. Jen abych zaplácla ty prázdné a šíleně nenaplněné pocity, které se ztrácely někam do černé díry a tvořily stále další a další. Pochopila jsem, proč lidé užívají drogy, proč upadají do depresí, přejídají se, propadají závislostem a pod.. Usilovně jsem toužila tento okamžik vytěsnit z mé paměti, nahradit ho jiným příjemným obrazem. Vizualizovala jsem si sebe jako novorozeně, které nasává pocit bezpečí a kojí se. Nešlo to však, jak by mělo. Cítila jsem se jako koloušek, na kterého někdo sáhl a jeho matka už ho nemohla přijmout zpět. To pouto nešlo přes tak traumatický zážitek vůbec navázat. Na tomto tématu jsem pracovala i nadále. Pomáhalo mi i uvědomění, že je to též volba mé duše a že jsem tím chtěla jako jedinec zřejmě projít a něco pochopit. Spousta lidí by nad tímto možná raději mávla rukou s tím, že si takové zážitky nemůžeme pamatovat. Opak plný každodenních důkazů je pravdou. Kolik dětí, chlapců, mužů, dívek a žen užívají psychofarmaka a přitom se nezaměřujeme na opravdovou příčinu jejich problému a mnohdy jim úplně nejvíc chybí objetí, bezpodmínečná láska, a přítomnost matky odkud vše pramení. Věřím, že psychiatři, psychologové a psychoterapeuti budou čím dál tím více nahlížet na člověka jako celistvou bytost a ne jako na stroj, jehož součástka potřebuje nahradit pouze jinou. Lidé jsou ve své pravé podobě výjimeční jedinci s obrovskou schopností milovat. Prosím, nezapomínejme na svůj pravý původ a na to, pro co jsme stvořeni. Děkuji. Nejlepšími pomocníky všech lékařů a porodníků je přes veškeré jejich znalosti, zkušenosti a studia úcta, pokora a respekt k lidem kteří je potřebují. Stejně tak těmto lidem je nejlepším přítelem zodpovědnost za své zdraví, životní rozhodnutí a poděkování těm, kteří se o ně upřímně a s láskou starají.

Prosba :
Žádám matky, aby přijaly porod za svou přirozenost a důvěřovali svému instinktu.
Žádám ty, kteří toto můžou ovlivnit, aby ženám byla pokud možno ponechána volba kde, jak a s kým budou rodit.
Žádám lékaře a porodníky, aby umožnili pokud možno kontakt matky a novorozeného dítěte ihned po porodu a odebírali dítě jen na dobu nezbytně nutnou.
Žádám psychiatry, psychology, psychoterapeuty a jiné profesně podobně zaměřené odborníky, aby se více a do hloubky zaobírali tématem prenatálního vývoje a porodu u svých klientů, či pacientů. DĚKUJI

Pavlína Holárková, Pauline Aren Holly